Existoval skutečně poklad nejslavnějšího beskydského zbojníka? A pokud ano, kam se poděl?

Ondráš je mrtvý.

V noci z 31. března na 1. dubna 1715 jej ve Sviadnově zabili jeho vlastní druhové. Tělo bylo následně převezeno do Frýdku a vystaveno pro výstrahu.

Mohlo by se zdát, že tím příběh skončil.

Neskončil.

Více než rok po Ondrášově smrti se úřady znovu začaly vyptávat jeho bývalých druhů. Zajímala je jejich kořist, co s ní udělali — a také to, co mohlo zůstat po samotném Ondrášovi.

Proč?

Věděly snad o nějakém ukrytém bohatství? Existoval skutečný Ondrášův poklad?

Než vezmeme lopatu, uděláme něco podstatně méně romantického.

Podíváme se do účtů.

ZDROJ / AUDIT: ověřit přesnou formulaci a prameny k smrti, převozu a vystavení těla.

Pověsti jsou plné zlata.

Dobové výpovědi jsou podstatně méně oslnivé.

V dochovaných zprávách a pozdějších zpracováních výslechových materiálů se objevují peníze, ale také plátno, oděvy, kabát, vosk, chléb, kořalka a další věci každodenní potřeby.

Část ukradených věcí zbojníci prodávali. Za získané peníze pořizovali jídlo, pití a také střelný prach.

To není příliš překvapivé.

Zbojník musí také jíst.

A občas střílet.

Mezi přepadenými se objevují krčmy, Židé, vrchnostenští lidé, obchodníci i obyvatelé okolních měst a vesnic. Ne každá loupež přitom končila pohádkovým bohatstvím.

Při pátrání po Ondrášově pokladu jsme zatím našli mnohem více běžného zboží než zlata.

ZDROJ / AUDIT: primární/sekundární doklady ke konkrétním položkám kořisti a způsobu jejich spotřeby.

Tohle je pro otázku pokladu důležitější než seznam jednotlivých loupeží.

Pokud by Ondrášova družina postupně shromažďovala velké bohatství, někde bychom očekávali stopu po jeho hromadění.

Zatím vidíme spíš opak.

Kořist se dělila, prodávala a spotřebovávala.

Jídlo se snědlo. Kořalka vypila. Střelný prach vystřílel. Oděvy se daly používat nebo prodat. Peníze se utrácely.

Dobové materiály nám tedy zatím nevykreslují družinu, která by po Beskydech systematicky hromadila zlato do jedné obrovské truhly.

Pokud Ondráš někde skutečně ukryl velký poklad, z běžného hospodaření jeho družiny nám zatím nevyrůstá.

Což by byl docela uspokojivý konec našeho pátrání.

Je 29. července 1716.

Ondráš je více než rok mrtvý.

Z císařské kanceláře Karla VI. míří příkaz k vrchnímu úřadu ve Vratislavi.

Hned následujícího dne, 30. července 1716, putuje další úřední dopis z Vratislavi do Těšína k zemskému maršálkovi Adamu Václavu hraběti z Tenczyna.

Obsah těchto dokumentů později publikoval těšínský historik Józef Londzin.

A právě tady se naše pátrání poněkud komplikuje.

Bývalí Ondrášovi druhové měli přísahou potvrdit, že svou kořist získanou loupežemi podle svých výpovědí spotřebovali.

To odpovídá tomu, co jsme zjistili.

Jenže potom následuje druhá část.

Počkat.

Co po něm zůstalo?

To je trochu jiná otázka

„Kam jste dali svou kořist?“ je jedna otázka.

„Víte, co zůstalo po Ondrášovi?“ je otázka druhá.

Úřady tedy zjevně rozlišovaly mezi kořistí členů družiny a tím, co mohlo zůstat po jejím mrtvém vůdci.

Znamená to, že císař věděl o zakopaném pokladu?

Ne.

Znamená to, že někde v Beskydech čekala truhla zlata?

Ne.

Znamená to, že více než rok po Ondrášově smrti považovaly úřady za nutné zjistit, zda jeho bývalí druhové nevědí o nějaké jeho pozůstalosti?

Ano.

A měli to potvrdit přísahou.

A právě tady musíme být opatrní ještě jednou.

Sám Londzin později používá císařský zájem jako argument, proč nemusí být pověsti o Ondrášových pokladech úplně bez základu.

Jenže to už je Londzinova interpretace.

Dokument, jehož obsah předtím popisuje, říká méně.

A Akta O mají jednu nepříjemnou vlastnost.

Čtou i poznámky pod čarou.

ZDROJ / AUDIT: Londzin, Gwiazdka Cieszyńska 1923

Vyšetřování pokračovalo.

V Książnici Cieszyńské se dodnes dochoval soubor dokumentů z roku 1716 vztahující se k výslechům Jiřího Juráška, Jiřího Polendy, Ondřeje Chlapčíka a Jiřího Vojtka.

Má signaturu:

Tentokrát nejde o pozdější pověst.

Je to skutečný rukopis.

A jeho katalogizační záznam obsahuje ještě jeden krásný detail.

Dochovaný materiál byl podkladem pro čistopis, který byl 12. prosince 1716 odeslán Apelačnímu soudu v Praze.

Ondráš je rok a půl mrtvý.

Jeho bývalí druhové tvrdí, že svou kořist spotřebovali.

Úřady se přesto ptají, co zůstalo po jejich bývalém vůdci.

Výsledky výslechů nakonec putují až k Apelačnímu soudu v Praze.

ZDROJ / AUDIT: Książnica Cieszyńska SZ DD IX 45; katalogový záznam; Praha — Apelační soud, pracovní stopa k pokračování spisu.

Dosud jsme postupovali způsobem, který by patrně nepotěšil žádného poctivého lovce pokladů.

Místo mapy jsme vytáhli výslechy.

Místo lopaty archivní signatury.

A místo truhly zlata jsme našli kabát, plátno, vosk, jídlo a kořalku.

Jenže rok 1716 nám nechal otevřené dveře.

A za nimi začíná úplně jiný archiv.

Ne úřední.

Ondráš zemřel roku 1715.

Pověsti nikoliv.

Během dalších generací jeho obraz rostl. Získával mimořádnou sílu, kouzelné předměty, čarodějnice, hrdinské skutky — a také bohatství.

Při vyšetřování pověsti však platí jiná pravidla.

Nestačí se ptát:

Musíme se ptát:

1850 — Ondráš vstupuje do tisku

Dne 7. prosince 1850 vychází v Tygodniku Cieszyńskim text „Podanie o Ondraszku“.

Je to jedna z nejstarších známých tištěných podob rozvinuté ondrašovské tradice.

A právě datum je pro nás zásadní.

Od Ondrášovy smrti uplynulo přibližně 135 let.

Několik lidských generací.

Dost času na to, aby se událost změnila ve vzpomínku. Vzpomínka v příběh. A příběh v legendu.

1853 — Hansmann

O pouhé tři roky později publikuje Leopold Hansmann rozsáhlejší text Ondráš. Pověst valašská dle podání lidu v Přerovsku a Těšínsku.

Hansmann je cenný tím, že měl k Hukvaldsku skutečný vztah a znal místní prostředí.

Jeho vyprávění však není policejní protokol.

Je to literární zpracování lidové tradice.

1872 — Poklad začíná růst

V další generaci ondrašovského vyprávění už bohatství dostává výraznější podobu.

Robert Zanibal publikuje roku 1872 svou verzi Ondrášova příběhu.

Podle pozdějšího Londzinova popisu se zde objevuje Ondrášovo nashromážděné bohatství, které má být dokonce určeno ke stavbě kostelů.

To už je proti kabátu a soudku kořalky docela slušný hospodářský růst.

1889 — Poklad dostává mapu

Na konci století vychází další populární ondrašovské vyprávění spojované s Aleksandrem Boruckým.

A poklad už přestává ležet neurčitě „někde v horách“.

Začíná dostávat konkrétní geografii.

Lysá hora. Ondřejník. Kazničov. A další místa.

Objevují se tisíce tolarů, zlato a kostelní cennosti.

Během necelých dvou století jsme se tedy dostali od úřední otázky, co po Ondrášovi zůstalo, přes lidového hrdinu a bohatství až ke konkrétním pokladům na konkrétních místech.

Tady něco nesouhlasí

Máme totiž dvě časové osy.

Co se vyprávělo mezi lety 1716 a 1850?

Nevíme.

Máme indicie, že některé později zapsané příběhy mohou vycházet ze starší ústní tradice.

Ale ústní tradice má jednu nepříjemnou vlastnost.

Nemá datum vydání.

Pokladových míst spojených s Ondrášem existuje mnoho.

Nebudeme proto převracet každý kámen v Beskydech.

Vybrali jsme několik míst, na nichž lze nejlépe ukázat, jak se pověst vyvíjela.

Lopatu zatím stále nepotřebujete.

Tři místa a jeden poklad

Kazničov patří k nejzajímavějším místům celého případu.

Tradice umisťuje poklad například k Dívčí studánce, Košarům a Velkému kameni.

František Linhart zaznamenává roku 1915 několik zdejších pokladových pověstí a odkazuje přitom také na starší místní tradici.

Jedna větev vyprávění má dokonce děj klást do doby před rokem 1830.

Tady ale musíme zabrzdit.

To neznamená, že máme písemný záznam z roku 1830.

Máme zápis z roku 1915, který odkazuje na příběh údajně starší.

Rozdíl téměř sto let.

A ještě jedna věc.

V roce 1974 byl Kazničov připojen k hukvaldské oboře.

Oficiálně z důvodů oborního hospodářství.

Oficiálně.

Poznámka Akt O: Toto vysvětlení rozšíření obory se nám kupodivu nepodařilo doložit v žádném archivním dokumentu.

Při terenním průzkumu jsme však narazili na zajímavou stopu. Plot tam skutečně stojí.

Tentokrát to není náhodné místo

Lysá hora má mezi údajnými úkryty zvláštní postavení.

Ondrášova rodina k ní totiž měla skutečnou hospodářskou vazbu.

Historická literatura spojuje janovického fojta Ondřeje Fucimana, Ondrášova otce, s privilegiem z roku 1688 vztahujícím se k hospodářskému užívání Lysé hory a tamní salaši. Právo mělo být roku 1708 znovu potvrzeno.

Původní listinu se nám zatím nepodařilo dostat před oči a pozdější zdroje se v podrobnostech rozcházejí.

Proto nebudeme tvrdit, že Fucimanovi „měli pronajatou Lysou horu“.

To zatím nevíme.

Víme však dost na to, abychom mohli říci:

Patřila do jejího hospodářského světa.

A právě tady se historie a pověst dostávají nebezpečně blízko.

Pokud by člověk chtěl něco ukrýt, dává smysl zvolit krajinu, kterou zná.

Dává to smysl.

Ale důkaz to není.

Lysá hora tedy není důkazem pokladu.

Je ale jedním z mála pokladových míst, u kterých dokážeme docela dobře odpovědět:

Hora, kde už byla magie

Ondřejník má proti Lysé hoře jinou historii.

Nemáme podobnou doloženou rodinnou vazbu.

Máme ale silnou folklorní vazbu.

Ondřejník vstupuje do světa ondrašovských pověstí jako prostor čarodějnic, Divé Hany a dalších nadpřirozených motivů.

A pokud už hora v lidové představivosti obsahuje čarodějnice, zbojníky a skryté síly, není zase tak daleko k tomu, aby dostala ještě:

poklad.

Doporučené vybavení: turistická obuv.

Lopatu bychom tady opravdu nechali doma.

Poklad, který už měl být nalezen

Dobrá je jiný případ.

Tady se totiž netvrdí jen:

Poklad někde je.

Tady se tvrdí:

Podle novější tradice měla být objevena nádoba se starými mincemi, které časově odpovídaly Ondrášově době.

To by byla pro naše vyšetřování fantastická zpráva.

Má jen jednu drobnou vadu.

Pokud skutečně existoval mincovní depot, potřebujeme vědět:

Kdy byl nalezen? Kolik obsahoval mincí? Jaké byly nominály? Jaké bylo datum nejmladší mince? Kdo nález zaznamenal? Kam mince putovaly? Existuje muzejní inventární číslo? Numismatický posudek?

Zatím nic takového nemáme.

A navíc se v různých verzích mění místo nálezu.

Jednou starý vrchnostenský hostinec.

Jindy prostor spojovaný s domem Ondrášovy sestry.

Skutečný archeologický nález má přitom jednu velmi užitečnou vlastnost.

Obvykle nemění adresu podle toho, kdo jej vypráví.

Je to tedy poklad s velmi zvláštní vlastností:

Poklad, který už skoro měli

A tady vstupujeme do folkloru naplno.

Józef Ondrusz zaznamenal pověst o zbojnickém pokladu na Velkém Polomu.

Ondrášovi zbojníci se měli vracet s bohatou kořistí z Uher. Pronásledovali je portáši, a tak na Velkém Polomu poklad narychlo zakopali.

Ani si místo pořádně neoznačili.

O více než sto let později se jej vydali hledat tři chudí horalé.

Znali totiž spolehlivé znamení:

Na Květnou neděli vyrazili se svěcenou vodou a nářadím na horu.

Kopali.

A potom motyka narazila na kov.

V zemi byl měděný kotlík.

Uvnitř:

zlaté dukáty a stříbrné tolary.

Případ vyřešen?

Samozřejmě že ne.

Jsme v pověsti.

Přišla bouře, blesk, vichřice a nepřirozená mlha.

Horalé utekli.

Když se vrátili, nebyla tam jáma.

Ani kotlík.

Ani peníze.

Starý horal jim následně vysvětlil, že kdyby se nezalekli, poklad by získali.

Což je mimochodem velmi praktická vlastnost zakletého pokladu:

A tady jsme narazili na něco důležitějšího než samotný Polom.

Podobné příběhy existují i u dalších slezských a beskydských pokladů.

Sváteční den. Tajné znamení. Skála. Zakopané zlato. Svěcená voda. Nadpřirozený strážce. Zkouška odvahy. Poklad, který už člověk téměř drží v rukou… a potom zmizí.

To už není jen Ondráš.

A tady se můžeme vrátit k otázce, se kterou jsme případ otevřeli.

Existoval Ondrášův poklad?

Možná jsme se celou dobu ptali trochu špatně.

A tady se nabízí pracovní hypotéza:

Co když některé staré pokladové pověsti postupně jednoduše dostaly nejslavnějšího místního majitele?
Ondráše.

Neumíme to dokázat u každého místa.

Ale Velký Polom ukazuje, že s touto možností musíme počítat.

Po tom všem bychom vám rádi ukázali fotografii otevřené truhly.

Nemáme ji.

Nemáme ani mapu s křížkem.

A lopatu jsme nakonec vůbec nepoužili.

Máme ale něco jiného.

Máme skutečného Ondráše.

Skutečné loupeže.

Skutečnou kořist.

Skutečné úřední vyšetřování.

Skutečný dokumentární zájem o to, co po něm zůstalo.

A potom máme více než dvě století příběhů o tom, kde to hledat.

A proto případ nemůžeme uzavřít větou:

„Ondrášův poklad neexistoval.“

Na to nemáme důkaz.

Stejně tak ale nemůžeme napsat:

„Ondrášův poklad čeká někde v Beskydech.“

Ani na to nemáme důkaz.

Můžeme říci něco přesnějšího.

Velký legendární Ondrášův poklad není historicky doložen.

Ondrášova kořist historicky doložena je.

A více než rok po jeho smrti se úřady skutečně zajímaly o to, zda jeho bývalí druhové nevědí, co po něm zůstalo.

Co tím přesně myslely?

To zatím nevíme.

A dokud nenajdeme původní dokument nebo jiný pramen, který nám odpoví…

PRODEJNÍ INFORMACE · IMPRESSUM · NAŠE OBALY · PROHLÁŠENÍ O BEZPEČNOSTI

Najdete nás také

Instagram · Pinterest · Facebook · YouTube · TikTok · LinkedIn · Behance · ArtStation